Václav Šilha, poslední velké dobrodružství

Václav Šilha, poslední velké dobrodružství

vaclav-silha_portretVáclav Šilha
Webové stránky: www.photo-silha.cz

Rozhovor s fotografem a cestovatelem Václavem Šilhou probíhal v jedné nepříliš vlídné pražské kavárně. Jelikož se s Vaškem známe už dlouho, dohodli jsme se, že by nám spisovnou češtinu stejně nikdo neuvěřil, takže se to v textu výrazy „bejt“ a „kterej“ jenom hemží. Snad nám to milovníci spisovného českého jazyka prominou!

Ahoj Vašku! Úplně na úvod – ty prý nerad slyšíš, když tě někdo zařazuje do škatulky „fotograf divoké přírody“ neboli „wildlife photographer“?
Protože je to strašně provařený. Mně přijde, že dneska každej, kdo vyfotí do zlatýho řezu sýkorku za oknem, si říká wildlife fotograf. A já poslední dobou beru inspiraci od úplně jinejch fotografů než fotografů přírody, i když primárně samozřejmě přírodu fotím. Jsou to třeba reportážní fotografové, klidně i ti, co fotografujou války – v jejich pracech se dá najít něco, co potom můžeš využít ve svým focení.

141106_silha_vhe_02

Jak ses dostal k fotografickému povolání?
Tak já jsem po dvou letech focení dostal Czech Press photo, což byl obrovskej impuls, abych se o focení začal ještě víc zajímat.
Předtím jsem měl stavební firmu a pak přišla krize středního věku. A já zjistil, že nechci celej život říkat zedníkům, jak má vypadat rovná zeď, když oni ji nakonec stejně postavěj křivě. Tak jsem manželce řekl, že bude úplně nejlepší, když s tím praštím a začnu lidi vozit do Afriky.
A vono to nějak vyšlo…
Zaplaťpánbůh za to, protože i kdyby to měl bejt jen rok takovýho života, tak budu vděčnej, protože dělám to, co mě baví. A hlavně se v neděli neprobouzím s takovým tím hnusným pocitem kolem žaludku, že musím druhej den zase do práce.

141106_silha_vhe_01

A jak to bylo s tou Afrikou, proč jsi začal jezdit s lidma zrovna tam?
Mně se tam hned poprvé podařilo nafotit pár zajímavejch záběrů v rezervaci Masai Mara. Ovšem to byla Masai Mara před deseti lety, což se s dneškem nedá srovnávat – tehdy to bylo bez velkýho množství turistů.

141106_silha_vhe_08

A proč jsi primárně zvolil zrovna Afriku?
Afrika má pro člověka, kterej fotí přírodu, jednu obrovskou výhodu – je tam neobyčejná koncentrace zvířat na jednom místě. U mně v tom byly ještě takový dávný klukovský sny. A mám to vlastně dodnes – když vlezu v Africe do auta, tak mi pořád v hlavě zní melodie Born Free a podobný věci. Prostě to mám v sobě.

141106_silha_vhe_09

Od začátku jsem tě měl spojeného hlavně s Afrikou, tvoje poslední cesty ale míří spíš do chladnějších končin. Kde se to zlomilo? Začala tě v Africe takříkajíc „pálit půda pod nohama“?
Kdepak, Afrika zůstane už navždycky mou srdcovkou. Nicméně mně se několikrát podařilo dostat se do subantarktický a antarktický oblasti – teď tam pojedu potřetí, nebo taky vylézt do Himalájí. A najednou jsem zjistil, že fotografickej svět není jen o focení zvířat, ale i o cestě a o tom dobrodružství.
Ze začátku pro mne samozřejmě byla prioritní fotografie – jel jsem někam s tím, že tam musím naflákat co nejvíc fotek. Ale pak jsem zjistil, jak moc je pro mne důležitá právě ta cesta.
Dneska mluvit o nás jako o cestovatelích je legrační, protože se za pár hodin přesuneme kamkoliv po světě letadlem. A já tu Antarktidu beru jako poslední velký dobrodružství, protože tam pořád musíme překonávat to, co lidi před sto dvě stě lety. Když tam jedeme na malý jachtě, pořád zvracíme, pořád je nám blbě, jako bylo jim. I když samozřejmě když pak vylezeme na břeh, jsme úplně jinak vybavení, než byli oni. Ale pořád se utěšuju, že ještě dělám nějakou chlapáckou věc, což v Africe už není.

141106_silha_vhe_12

Zmínil jsi, že pojedeš potřetí „na jih do zimy“, kam se tam tedy chystáš?
My jsme tuhle expedici nazvali Ultima Thule, což znamená něco jako konec světa – Thule byl bájnej ostrov, kterej symbolizoval něco nedosažitelnýho. A on je to fakt konec světa – jedná se o Sandwichovy ostrovy, který jsou dva tři dny plavby od Jižní Georgie, na který když jsme byli poprvý, tak nám to připadalo jako nesmírný dobrodružství. My jsme pořád přemejšleli, co budeme lidem odpovídat na otázku, proč tam jedeme. Protože tam fakt nic není. Tam je jedenáct sopečnejch ostrovů, špatně se na ně vylejzá, protože tam nejsou pláže. Takže je to adrenalin, kdy se skáče přímo ze člunu. Fotí se tam samozřejmě ty sopky, který pořád kouřej a jednou za dva roky nějaká vybuchne, okolo jsou tam obrovský kolonie tučňáků, ale jinak vůbec nic.
Podařilo se nám ukecat Jeroma Ponceta k zřejmě jeho poslední výpravě na tyhle ostrovy. On nám posledních pět let vypráví, že už brzo umře a že to s náma nedá. Já ale doufám, že ještě vydrží, protože je ohromný štěstí mít jako kapitána člověka, kterej provázel Salgada na jeho poslední cestě. A Salgado s ním nafotil část fotek patřící do úplně fantastický knihy Genesis. Já mám ty jeho fotky  pořád doma před sebou a prohlížím si je. Samozřejmě tvrdit, že bych chtěl nafotit něco podobnýho jako Salgado je strašná drzost, ale už jenom tam bejt a cvaknout si pár obrázků bude stát za to.

141106_silha_vhe_03

A kolik do té oblasti jezdí kapitánů?
Málo, strašně málo, protože tam fakt není nic – žádný lidi, žádný letiště. Člověk tam musí mít zvláštní povolení, takže my třeba máme papír od britský vlády, abychom se tam vůbec dostali.

A v jakých se tam fotí podmínkách? Jak to zvládáš ty a jak to zvládá fotografická technika?
Technika to zvládá kolikrát líp než já (směje se). Je potřeba nosit baterky na těle, aby z nich odcházelo co nejmíň energie, ale to je stará známá věc. Musím říct, že foťáky mne tam nikdy nezklamaly.
Teď je tam léto, takže počítám, že tam bude tak -5 až -10°C, což není tak hrozný. Horší je to s vodou, protože když se vylodíme na zodiacích, tak pak musíme skákat přímo na skály, který čnějí z vody.

A vy tam jedete na jak dlouho?
Na sedm neděl.

141106_silha_vhe_07

Jaký je život v devíti lidech na malé lodi kdesi v zemi nikoho?
Já musím říct, že si na tyhle expedice lidi vybírám. Protože pokud se s někým neshodnu v Africe, tak víme, že za 14 dní budeme od sebe a v nejhorším případě si sedneme každej do jinýho auta. Ale tady je to problém – je to malej prostor, člověku není moc dobře, co si budeme povídat. Ale musím říct, že zatím jsme se s žádnejma trablema nesetkali, vždycky to jsou rozumný lidi, který si dokážou vyhovět.

Jak je to s denní náplní na takovéhle expedici? Měl jsi třeba tendenci dokumentovat samotné dění na lodi, když se přepravujete z místa na místo?
Tentokrát plujeme z Falkland rovnou na „Jižní Sandwiche“, což trvá dohromady 7 – 8 dní, podle počasí. První dva dny většinou prospíme. Člověk je ještě utahanej z cesty, a když si vezme dva kinedryly a zapije to pivem, tak dobře spí (smějeme se oba). To je jedinej recept, kterej fakt zabírá! Po dvou dnech to už přestává fungovat, zvyšujeme dávky jak kinedrylů tak piv, ale nakonec jsme stejně čilí. A člověk tam nemůže moc číst nebo koukat do počítače, takže většinou začínáme natáčet – točíme a fotíme na lodi. V hezkým počasí se dá bejt na palubě, ale to na Drakeu nebejvá moc často. Tam i pětimetrový šestimetrový vlny dokážou udělat strašně moc…

Šestimetrový vlny jsou málo?
No jo, to je takovej volej (směje se)
A dál už je to fajn. Když připlujeme k těm Sandwichovým ostrovům, což je 11 ostrovů v takový jakoby podkově, tak tam je den takovej, že ráno vylezeme z lodi, fotíme až do večera a pak buď zůstaneme zakotvený a nebo během noci přeplouváme na další ostrov. A i když přeplouváme přes den, tak se tam pořád dají fotit velryby, ledovce,…

141106_silha_vhe_11

A jak jste na tom se spojením se světem?
Všechno přes satelitní telefon. Letos dokonce plánujeme živé vysílání z cesty na ČRo 2 s Martinou Kociánovou. Když někoho bude zajímat, jak se zvrací v přímém přenosu, tak si to může pustit (směje se). On Českej Rozhlas to vzal hodně za svý a je to moc fajn! (přímé přenosy budou probíhat každou středu v 9:05 v dopoledním vysílání ČRo Dvojka – pozn. red.)

141106_silha_vhe_15

Ale opusťme ledové kraje, mně z toho povídání úplně začala být zima. Cestuješ opravdu hodně – máš spočítáno, kolik času v roce strávíš mimo republiku?
Ještě před rokem to bylo půl na půl, to znamená, že půl roku někde pryč a půl roku doma. Já se teď to cestování snažím trochu omezit, protože je potom velkej problém se zpracováváním fotek a vůbec veškerý tý práce, kterou tam udělám. Pro mě by byly ideální takový tři měsíce na cestách a devět doma, protože teď začínám rozjíždět přednášky a to samozřejmě taky zabere čas.
Já jsem se vlastně doteď živil tím, že jsem dal fotky někam ven a nebo jsem jel jako průvodce. Protože já nejsem lektor. A ani nikdy nebudu. Když vidím, kolik lidí o sobě dneska prohlašuje, že jsou lektoři, tak je mi smutno. Ne kvůli tomu, že oni to dělaj, ale kvůli tomu, kolik lidí jim na to skočí a vyhazuje peníze oknem. De facto je cpou člověku, kterej fotí dva roky a neumí ale lautr nic.
Já jenom ukazuju lidem hezký místa, který znám. Když potřebujou s něčím poradit, tak jim poradím, co sám vím, ale rozhodně nejsem učitel národů.

141106_silha_vhe_10

A fotíš ještě vůbec u nás, nebo foťák vytahuješ z brašny až na letišti po přistání?
Já to mám nastavený tak, že kdybych se mohl živit prodáváním fotek leopardů, tak je to to nejlepší, co může bejt. Ale ono to nejde. Takže venku fotím ty leopardy a všecku přírodu, dokonce jsem teď začal fotit i lidi. A doma fotím reklamy, akce, svatby, pohřby, chtěl jsem začít fotit rozvody, ale zatím to nikdo nechce (směje se). Suma sumárum se doma živím běžnou fotografií.

141106_silha_vhe_13

No sám jsi to naťuknul – takže už nejen zvířátka, nebo krajinu se zvířátkama, ale taky teď fotíš lidi?
Já jsem fotil ty zvířata taky kvůli tomu, abych ukázal na to, že ta příroda není všude tak úplně v pořádku, a že by bylo fajn ji nějakým způsobem chránit. A když jsem tak jezdil po světě, tak jsem si uvědomil takovou věc, a sice, že příroda sice trpí, zvířata vymíraj, ale my to chráníme. Alespoň někde.  Ale co se nám nedaří skoro vůbec, to je chránit nějaký lidský tradice, kmeny, který pod válcováním konzumu zanikaj, a který já díky tomu, že se na ta místa dostanu, můžu zachytit. A to mě začalo hodně bavit. Neberu to teda jako reportáž, dělám stylizovaný fotografie lidí v jejich přirozeným prostředí.

141106_silha_vhe_14

S oblibou uvádíš, že jsi už fotil na všech 6 kontinentech. Vzpomeneš si ale, kam si se za focením vydal ven vůbec poprvé? Byla to ta Afrika?
Kdepak. Byla to Francouzská Polynésie, Tahiti, krátce po revoluci, kdy já jsem získal dojem, že aniž bych viděl Tahiti, nemůžu umřít. Tenkrát jsme vzali stan, hroznovej cukr – na to si pamatuju do dneška, desetiletou dceru a vydali jsme se na dva měsíce pod stan na Tahiti. A tenkrát moje manželka–žurnalistka měla domluvenej článek do Koktejlu a neměl kdo fotit. Takže jsem tam fotil já ty Tahiťany a Tahiťanky a v tom Koktejlu to vyšlo i s těma mejma fotkama. Ty fotky byly strašný, dneska už se na to nemůžu podívat, ale bylo to moje první focení.

140922_masik_vhe_09Karneval v Benátkách patří mezi nejfotogeničtější události na začátku každého roku. Vyrazte s námi na jedinečný pětidenní workshop a zažijete barevný rej v jednom z nejkrásnějších evropských měst. Budete mít možnost nafotit samotné vyvrcholení 14-denního karnevalového veselí. Poslední volné místo!
Více informací zde

 

Když jsi zcestoval celou zeměkouli, máš vůbec ještě nějaký nesplněný fotografický sen?
Tak já už 11 let žiju svůj sen. Jsou dny, kdy se ráno probudím a sám sobě závidím!

141106_silha_vhe_06

Už se ti někdy stalo, že ses s foťákem tváří v tvář nějakému zvířeti ocitl ve svízelné situaci?
Spousta fotografů se jen hemží nebezpečnými historkami, ale já nic takovýho nemám. Fotil jsem i z hodně velký blízkosti – samozřejmě si člověk musí uvědomit, co může a co nemůže, ale nemám žádnou situaci, kdy bych sám sobě řekl: „Tak, teď jsi chlapče vyváznul jen tak tak.“
Vlastně jediný zvíře, který po mně tvrdě vyjelo, byl můj domácí králík, kterej mě kousnul.

Mně přišlo, že třeba ty tučňáky máš focený hodně zblízka, ale ti jsou asi mírumilovní, ne?
To úplně ne, oni štípou. Ale to jsou takový kachny, kachny, kachny…

141106_silha_vhe_05

Chystáš po dvou afrických knížkách taky nějakou „Antarktidu v nás“?
Chystám! Já jsem čekal na uzavření takovýho kola – Antarktida a subantarktický ostrovy. Rád bych se tam ještě dostal z druhý strany, to znamená od Austrálie, ale z téhle části to budu mít uzavřený. Z toho celýho teď chystám na příští rok velkou šňůru přednášek – bude jich asi 40 ve všech možných městech po republice a k tomu samozřejmě knihu. Akorát to nebude taková ta typická fotografická kniha – velká a barevná, protože taková je bohužel zároveň neprodejná.

Takže kapesní průvodce Antarktidou?
No, něco takovýho (směje se). Prostě něco menšího, možná deníkovou formou. Já si píšu zápisky každej den a to nejen na cestách, protože jinak si nepamatuju, co bylo včera a třeba místní názvy už vůbec ne.

141106_silha_vhe_04

Já děkuju moc za rozhovor a držím palce celé expedici. Předpokládám, že tenhle rozhovor bude vycházet v době, kdy ty už budeš na jižní polokouli.
Přesněji řečeno na Falklandech. My tam jednak jedeme připravovat loď – třeba v podpalubí budeme mít dva zmražený soby, abychom měli jídlo, a jednak točit dva filmy. Jeden z nich bude takovej pětadvacetiminutovej medailon o Jeromovi (kdo neví, o kom je řeč, nečetl rozhovor pořádně a měl by se vrátit k odpovědi na šestou otázku – pozn. red.). Protože to je nesmírně zajímavej člověk. Třeba jeho první syn se narodil na lodi, což ještě samo o sobě není až taková zvláštnost, ale on poprvé spal na pevnině až když mu bylo sedm!
Mně moc potěšilo, když jsem zjistil, že Jerome odmítl nabídky na natáčení od BBC a když jsme mu my řekli, že bychom o něm rádi něco natočili, tak odpověděl: „Tak jo, tak přijeďte.“
Máme od něj slíbenou spoustu filmů, který nám k tomu dodá. Má třeba nafilmováno jak kosatka prorazila jeho loď a on ztroskotal a podobný šílenosti.
No a potom jedeme do Stanley, kam přijede zbytek výpravy a už v šesti vyrazíme na Sandwiche.

Ještě jednou díky moc, Vašku!

1 Komentář

  1. Jan Pelcman - 13.11.2014

    Super rozhovor, díky za něj!