WEB: www.holubtomas.cz
Ahoj Tomáši, jak to celé začalo a co nejraději fotografuješ?
„Kdy budeme zase vyvolávat obrázky?“, ptal jsem se často své maminky, když jsem v otevřené skříni zahlédl červenou žárovku se „zvětšovákem“. Koupelna proměněná v mini laboratoř mě totiž vždycky ohromně přitahovala. „Vždyť tam se mnou tak dlouho nevydržíš, když bude film ve vývojce, nesmíš otevřít dveře“, zněla často odpověď. Ale já neodbytně škemral dál. Zvětšovák na vaně, vývojka v jedné misce, ustalovač v druhé, plastové kleště … tím pro mě začalo velké dobrodružství. Kdo ví, možná právě tyto fotografické seance v pološeru koupelny, na které moc rád vzpomínám, mě přivedly až k dnešnímu fotografování. Navíc se říká, že by člověk měl dělat také něco zdánlivě zbytečného, něco jen tak pro radost, aby úplně nezblbnul z toho, co dělat musí. Já rád cestuji a k tomu právě rád fotím. Prostě mě to baví. Jsem krajinář, nicméně jsou i okamžiky, kdy objektiv s chutí zaměřím na nějaké to makro, architekturu, němou i lidskou tvář.
A vezmeš i dnes do ruky analog, nebo fotografuješ čistě digitální technikou?
Když se do popředí začala „drát“ digitální technika, myslel jsem, že analogové fotografování na kinofilmové políčko mě nikdy neopustí a že to budu já, kdo bude odpůrcem těchto novot. Když jsem ale v roce 2006 přivezl z Patagonie 16 poničených filmů od silného RTG a na trhu se začaly objevovat digitální zrcadlovky, ani na chvíli jsem nezaváhal. Do 14ti dnů jsem byl jedním z majitelů 8Mpx fotoaparátu s čipem APS-C. A to tenkrát bylo něco! Ze začátku jsem to střídal, ale do hor nosit dvě těla, mi dlouho nevydrželo. V lednici mi nakonec zůstalo pár filmů, které už asi nevyužiji. Ale třeba si někdy udělám radost “středoformátem“, kdo ví … bude to ale muset dozrát.
Podíval ses s fotoaparátem do Severní i Jižní Ameriky, Asie, na Nový Zéland… Vím, že každé místo je něčím specifické, ale jakou zemi bys ostatním fotografům doporučil?
Svým způsobem jsem vlastně spíše cestovatel než fotograf. Jezdím za svými cestovatelskými sny a na každou zemi mám předem sestavený itinerář, kterého se více či méně držím. Většinou je to měsíční cesta, při které se nedá každý den čekat na večerní či ranní světlo nebo dokonce na ideální fotogenickou oblohu. Nebyl by čas na ostatní místa, která mám v plánu navštívit. A co kdyby bylo právě tam to „ideální světlo“? Proto se těžko dá hodnotit, kde je to nejlepší, případně co bych doporučil. Všechno má svoje. Nerad jezdím na místa, kde se slétají fotografové z celého světa a kde to je právě tzv. v kurzu. Parádní fotografii můžu za perfektních podmínek udělat za humny a nemusím jezdit půl světa. Z tohoto důvodu preferuji méně známá místa – tak abych jen nepřefocoval již dokonalé snímky. Na každou z cest bych se rád vrátil, nikdy jsem neměl pocit, že to byl omyl.
Fotografování je dnes velmi rozšířené i díky dostupnosti techniky. Pozoruješ úbytek těch míst, kde stále ještě na nikoho ráno při východu slunce nenarazíš?
Jak jsem již zmínil, cestuji většinou na místa, kde celkově není moc lidí, natož fotografů. Tam, kde večer postavíme stan, tam ráno půjdu fotit, vždycky se dá najít klidné místo. Ale pravda, dostupnost techniky a možná i taková nějaká módní vlna předurčuje, že na známých fotogenických místech je dnes spousta lidí. Spali jsme takhle jednou na louce pod širákem, ráno přijelo pět aut s lidmi, kteří šli fotit východ – nestačili jsme se divit :) Mám pocit, že to pak už nemá to svoje kouzlo.
A tvůj nejintenzivnější zážitek spojený s fotografováním?
Kdybych musel vybrat opravdu jen jeden, byl by to večer na treku do sedla Goecha-la v oblasti indického Himálaje, ve státě Sikkim. Cestou ke třetí nejvyšší hoře Kanchenchunga se po sněhové vánici udělalo nádherné světlo. Zapadajícím sluncem nasvícená hora Pandim, vyčištěná obloha po odcházející bouři a mlha, vznikající z roztávajícího sněhu, vytvořila nezapomenutelnou atmosféru.
Jakou máš nejoblíbenější lokalitu v ČR, nebo přilehlém okolí?
Začínám mít období, kdy se rád opakovaně vracím na místa, kde čekám na ideální podmínky, jako jsou ranní mlhy, nasvícené červánky nebo jinak dramatická oblačnost. Často trávím víkendy na Vysočině, mám tam vybraná místa, kam můžu okamžitě vyrazit, jakmile se bude schylovat k nějakému pěknému fotografickému úlovku. Během nedělních výletů po okolí hledám další a další taková. Jezdíme pochopitelně i do Krkonoš i ostatních českých hor, navštěvujeme různé národní parky. Ale ne s takovou pravidelností, jako právě zmiňovanou Vysočinu.
Přijde mi, že právě Vysočina je fotografy hodně opomíjená, přitom má velký potenciál. Všichni jezdí do Českého Švýcarska, Krkonoš a podobně. Je složitější pořídit na Vysočině poutavou fotku?
Myslím si, že poutavých fotografií lze na Vysočině udělat spousty. Musíte si ale na ni zvyknout, seznámit se s ní, toulat se po zvlněných loukách, polích a hlubokých lesích. Hledat zajímavá zákoutí, stromy solitéry nebo třeba rašeliništní jezírka. A když pak bude člověk trpělivý a na pěkném místě budou přát podmínky, Vysočina se vám odmění. S hledáním zajímavých míst to není jako např. v okolí Tre Cime v Dolomitech či v Toskánsku – o to víc si pak ale nalezeného místa vážím a motivuje mě k dalšímu pátrání.
Začíná léto, kam máš v nejbližších měsících namířeno? Na jaké fotky se můžeme těšit?
Malinko se nám cestovatelské plány narušily. Měli jsme v plánu navštívit Nepál, projít v Himálaji méně známá místa. Z důvodu pracovní vytíženosti většiny z nás jsme původně plánovanou jarní dovolenou přesunuli na podzim, po období letního monzunu. Ale asi jste sami zaregistrovali, co všechno se zatím v Nepálu a Himálaji odehrálo. Osobně si myslím, že oprava infrastruktury a veškeré vybavenosti nebude po tak silných a četných zemětřeseních trvat měsíce, ale roky. Takže se uvidí, kam nás osud zavane. Určitě to ale bude krásná příroda, kde nebudou chybět hory J
Díky za tvůj čas a budeme se těšit na další Tvé snímky.
moc fajn počteníčko…
Děkuji za krásný článek. První odstavec bych napsala úplně stejně. Pak už jen tiše obdivuji a (pro sebe) hlasitě tleskám.
Paráda :-)
Nádherný fotky