Daniela Haubertová
Fotografický profil na Facebooku.
Ahoj Danielo, jsem moc rád, že sis udělala čas a prozradíš nám něco o své tvorbě. Jak se vystudovaná psycholožka dostane k fotografování portrétů?
O tom jsem také několikrát přemýšlela, protože se mě na to lidé ptají docela často. Vyplynulo to asi tak nějak přirozeně. Od dětství jsem hodně malovala a kreslila. Jako dítě jsem do detailu překreslovala kostry zvířat, kamarádkám ze školy jsem kreslila portréty jejich oblíbených hereček, učitelkám jejich děti podle fotek, později jsem malovala na plátno různé motivy, teprve po dvacítce jsem začala fotit. Původně jsem ale lidi vůbec fotit nechtěla. Mým snem bylo umět zachytit přírodu nebo zvířata. Paradoxně právě příroda a zvířata mi nejdou ani trochu. Vždy to vypadá velmi amatérsky, když se o něco takového pokusím. Na to fakt nemám buňky. Proto zatím raději zůstávám u těch portrétů. K prvnímu portrétování mě přemluvily kamarádky. Uměly se nadchnout i pro velmi žalostná díla a možná právě tím mi dodaly chuť do další tvorby. Fotit jsem začala právě až na vysoké škole. Jedna z prvních veleděl vznikala na koleji Hvězda pod kolejní lampou :)
Většina fotografů zůstane právě u těch zvířátek a kytiček, v tvém případě se tak naštěstí nestalo a během pár let sis vypracovala osobitý styl. Prozradíš recept? :)
Já ani nevím, jestli na to mám recept zrovna já. Vlastně jej možná také stále hledám. Mít osobitý styl je asi to vůbec nejtěžší. Není problém koupit si dobrý foťák, najít pěkné děvče na focení, zajistit si zajímavá místa… problém je vtisknout do toho něco svého. Receptem je možná zůstat věrný nějaké své představě a dát do fotografií něco ze sebe, ne to, co jsem viděl někde jinde, aby to bylo efektní nebo abych se něčemu nebo někomu přiblížil.
Když jsem začínala, pořád jsem přemýšlela, co bych modelce vrazila do ruky, „aby to vypadalo“… možná snad abych odvedla pozornost od toho, že fotka není dobře vyfocená. Poslední dobou mě baví spíše obyčejné věci. Jde o výraz, o duši… Už ve chvíli, kdy s druhým člověkem pracujete, kdy mu říkáte, jak by se měl postavit nebo jak se tvářit, vkládáte do toho sebe. Chci, aby na mých fotkách dívky byly samy sebou, i když třeba stylizované. A pokud se to daří, dovoluje to zůstat sama sebou i mně jako autorovi fotografií.
Když jsme byli u těch květin, ty jsou stále nedílnou součástí řady tvých fotografií. Využíváš při focení stylisty a vizážisty, nebo je vše jen tvá a modelčina práce?
Se stylisty a vizážisty zatím nespolupracuji. Jen velmi výjimečně se stane, že mi modelku někdo nalíčí. Ráda se ale občas spojím s někým, kdo mi na focení zapůjčí nějaké zajímavé kousky šperků nebo oblečení a je ochoten nechat mi v tvorbě volnou ruku. Tito tvůrci většinou znají moji práci a vědí, že popisných fotek svých děl se ode mě nedočkají. Jsou smířeni s tím, že jejich práce spíše dotvoří celkový obraz – někdy ze svých výrobků uvidí jen fragmenty. Za jejich ochotu mi i přes to na focení věci půjčit, jim patří můj velký dík. Za všechny mohu jmenovat na příklad Michaelu Špánkovou, která mi své ručně dělané výrobky na focení poskytuje už druhým rokem.
V praxi to většinou chodí tak, že mi autoři pošlou své věci poštou a já to při focení na modelku nějak navěsím. Neumím fashion fotky, protože šaty a make-up na mých fotografiích nikdy nehrají hlavní roli. Velkým společným projektům se i z těchto důvodů zatím spíše bráním. Nemám ráda ten pocit zodpovědnosti, kdy víte, že se od vás očekává nějaký skvělý výsledek a v případě, že by se to nepovedlo, zklamali byste velkou spoustu lidí. Ráda tvořím komorně, jenom tak sama pro sebe a pro radost toho, kdo je zrovna před objektivem.
Na mé vlastní projekty není vizáž vzhledem k celkovému ladění mých prací potřeba. Nejčastěji pracuji pouze s tím, co si modelka donese sama, případně jí něco sama vyrobím. Modelčin nejčastější vklad do fotky jsou tedy kousky z jejího šatníku a její přirozená krása. Nic víc není většinou potřeba.
Předpokládám, že zájemkyň o focení je mnoho. Co musí žena mít, aby tě zaujala. A oslovuješ některé sama?
Vzhledem k tomu, že neřeším žádnou vizáž a nemám ráda přeplácané modely, preferuji ženy, které tyto věci příliš neřeší. Mám ráda modelky, které jsou jemné, s přirozenou jiskrou v oku. Hodně mě odrazují takové ty klasické modelkovské pózy a moderní výrazy – z těch nikdy nejsem nadšená.
Modelky sama oslovuji už jenom málokdy. Ne proto, že bych nechtěla… naopak, je dost takových, které bych moc chtěla fotit, ale netroufám si jim focení nabídnout. Spíše čekám a doufám, že na mě někdy narazí samy a osloví ony mě. Mám s tím i lepší zkušenost. Když si vás někdo na focení vybere sám, znamená to, že ho nějak oslovuje to, co děláte a způsob, jakým to děláte. Na focení se pak více těší a je šance, že si proces tvorby fotek skutečně užijí obě strany. Když někdo o focení vlastně ani nestojí, často se to na výsledku podepíše. Nejednou se mi stalo, že někdo daroval poukaz s focením ode mě a tato focení zůstala nevyužitá. Asi ten poukaz nebyl to, o co obdarované měly skutečný zájem.
Modelky, se kterými dlouhodobě spolupracuji, naplňují moji představu o kráse. Jsou všechny vždy jen velmi málo namalované, umí se podívat jakoby mimochodem, ale vždy tak, že mě nadchnou. Před objektivem zvládají zůstat samy sebou. To, jak přijímají své drobné nedokonalosti, mě inspiruje. Jsou spolehlivé a věří mi. Neptají se mě, jestli je udělám hezčí a nesmlouvají se mnou o tom, co nemám zveřejňovat. Prostě mi věří. Tímto jim děkuji – ty, které myslím, se v tom jistě poznají.
Muži tě neinspirují? Pokud jsem dobře pátral, prezentuješ se výhradně portréty žen a dívek.
To už se mě také pár lidí ptalo, proč nefotím muže… no, těžko říct. To je taková docela náročná otázka. Ne, že by mě muži neinspirovali, to oni mě určitě inspirují, ale co se týče fotek, asi se mi prostě tolik nelíbí :). Říkám si, že bych si s nimi možná nevěděla rady… i když, nedávno jsem jednoho muže vyfotila a docela se na to dalo koukat. Ženy jsou mi ale bližší, už vím, jak s nimi pracovat. Vlastně docela obdivuji ty, kdo fotí i muže. Že by to byla další výzva, kam se posunout? Vlastně proč ne. Asi bych to měla zkusit, že? :)
Zažijte východy a západy slunce na nejatraktivnějších místech v Česku, na Slovensku i jinde v Evropě s partou dalších stejně zapálených fotografů. Zlepšete své dosavadní znalosti a posuňte svou tvorbu opět o kousek dál.
Věřím, že by se našlo mnoho zajímavých tváří, tak jen do toho :). Co vlastně tvou fotografickou tvorbu nejvíce ovlivňuje? Kde čerpáš inspiraci?
Moji tvorbu nejvíce ovlivňuje období, v jakém se nacházím ve svém osobním životě. To už jsem několikrát vypozorovala. I lidé, se kterými dlouhodobě spolupracuji nebo ti, kteří mi už dlouho fandí, to na fotkách jsou někdy schopni poznat. Stane se, že mi třeba i napíšou, jestli se u mě něco nemění, že se jim fotky zdají nějaké jiné.
A kde čerpám inspiraci? Asi nejvíce v samotném okamžiku. Já fotky dopředu nijak výrazně neplánuji. Nikdy nevím, co si modelka s sebou přiveze a jak na mě bude ve skutečnosti působit, co ve mně bude vyvolávat. To je potom v danou chvíli asi to rozhodující. Nemám to tak, že bych brouzdala po internetu, stahovala fotky, které mě zaujmou a pak se do nich snažila holky stylizovat. To by mě netěšilo. Spíše to vypadá tak, že na nějaké procházce přírodou objevím zajímavá místa a v hlavě se mi začnou tvořit obrázky, jak by to mohlo vypadat. Nejlepší inspirací je tedy příroda a člověk sám. Fotografování je ve své podstatě dialog. S druhým se na sebe musíte naladit a vytvořit takovou atmosféru, ve které se obě strany uvolní. Nápady potom většinou začnou přicházet samy.
Takže fotografování je jistou terapií v různých životních situacích, které prožíváš?
I proto převážnou většinu dívek a žen fotíš formou TFP?
Jestli přímo terapií, to nevím. Spíše se v té tvorbě může odrážet, jak se zrovna mám nebo to, jestli se u mě v životě něco mění. Ráda fotím, když jsem v pohodě. V náročnějším období jsem si od focení naopak brala pauzu.
Formou TFP fotím stále, ale oproti dřívějším letům už zdaleka ne všechno. Postupem času jsem přistoupila i k fotografování na zakázku. Zdarma fotím svoji volnou tvorbu a modelky si na to vybírám buď z těch, které už znám a mám s nimi osobní zkušenosti nebo z těch, které mě osloví a nějak výrazněji mě zaujmou.
Neuvažovala si už někdy, že by ses fotografováním mohla živit? O zakázky by myslím nebyla nouze.
Ne, to bych asi nechtěla. Mně by nebavilo fotit pořád, každý den a brát jednu modelku za druhou jako na běžícím pásu. Už teď fotím hodně. Já mám focení hlavně jako zábavu, nikoli jako povinnost. Mám ráda obor, který jsem vystudovala a v něm se toužím rozvíjet a věnovat se mu. Ve focení asi ani nevidím perspektivu na celý život.
Snažíš se odvést co nejvíce práce už při samotném focení, nebo spíš poté dlouho sedíš u Photoshopu a utváříš fotografii k obrazu svému?
Na to není snadná odpověď. Někdy se povedou fotky nafotit už na místě a potom už s mini už není moc práce, jindy jsou okolnosti focení takové, že jejich dotáhnutí není jen otázkou pár kliknutí. Po každ je to trochu jinak. Nejvíce práce mi obecně zabere vyladit tón pleti, který se mi bude líbit. A ani to se mi samozřejmě vždy nepovede. Dlouho u toho sedím spíše proto, že dělám těch fotek hodně.
A tvá nejoblíbenější fotografie nebo série?
To se u mě hodně mění, protože často na fotkách, které se mi původně hodně líbily, shledám nějaké chyby a nedostatky a už jim tolik nefandím. Ale jsou i takové, ke kterým se ráda vracím opakovaně. Jsou to všechny fotky s mojí dlouholetou kamarádkou a velmi blízkou duší Evou, která je k tomu, jak moc je pro mě výjimečná, i strašně moc krásná žena. Dále mám ráda fotky s modelkou Barčou na starém zámku, kde jsem si splnila nějaké své fotosny, které jsem měla už delší dobu. Fotila jsem ji na své narozeniny a moc ráda na to vzpomínám. Dál ale jmenovat asi nechci, nebylo by to vůči těm fotkám ani modelkám spravedlivé. Jen bych asi dodala, že mě vždy potěší, když čekám nějakou nádhernou dívku na focení a ona mě překvapí tím, jak moc je skromná, přirozená a milá. Ty vůbec nej si často ani nevěří a přitom mají na kontě už spousty úspěchů…
Když jsme u těch splněných fotosnů, prozraď nám, co plánuješ pro letošní rok?
Lákalo mě odpovědět, že to se nikdy neví, protože nerada mluvím o věcech, které ještě nejsou jasné, ale vlastně bych asi lhala. Nějaké plány jsou. V nejbližší době, se rýsuje moje první výstava. Nebude se ale jednat o samostatnou výstavu, spíše se připojím k dalším autorům, tentokrát k malířům. Dále se plánuji se svojí tvorbou přesunout z Jihlavy do jiného města, to je vlastně zatím tajné, ale teď už jsem to tedy vyzradila – pozorní fanoušci si ale mohli jistých náznaků povšimnout na mém profilu :). Dále mám v hlavě a vlastně už i v jednání jeden větší projekt, o kterém se ale zatím nechci zmiňovat. Čeští fanoušci jej asi možná ani nezaregistrují, bude se jednat o něco zcela jiného, než co dělám teď, to se ale všechno uvidí, nechci nic zakřiknout, na tyto věci jsem opatrná.
Jinak mám samozřejmě i sny… Mám jasnou představu, kam bych svoje fotky chtěla posunout, ale nevím, jestli se mi to podaří, jestli na to vůbec mám. Doufám, že se mi poštěstí uskutečnit nějaká focení ve vytipovaných prostorách ve stylu, který mám v hlavě. Další plány jsou nejasné. Život to stejně vždycky uvaří o trochu jinak, než to člověk čeká.
Tak se budeme těšit! Díky za tvůj čas a přeju spoustu dalších inspirativních modelek.
