Otakar Hevler, melancholie černobílé krajiny

Otakar Hevler
Web: http://www.landandcolors.com

Ahoj Oto, nejprve pro ty, kteří tebe a tvou tvorbu neznají. Uveď se. Jak ses dostal k focení a proč tě to tak chytlo?

Ahoj Michale, předem děkuji moc za pozvání k rozhovoru, je to pro mě velká pocta. Fotografování mě bavilo již od malička, ale seriózněji jsem s focením začal zhruba před patnácti lety. To jsem si koupil první fotoaparát na moji studijní cestu do Ameriky. Mým hlavním cílem bylo zdokumentovat můj pobyt, ale jak to tak již bývá, tak moje první fotky dopadly dost katastroficky. Vůbec jsem tehdy ještě nechápal základní principy fotografování, takže to byly spíš takové výcvaky, mezi kterými se sem tam našel i zajímavý obrázek. Nezbylo mi nic jiného, než si sednout do univerzitní knihovny a začít trochu studovat, jak vlastně správně fotografovat. Tak jsem se postupem času dozvěděl něco o expozici, kompozici a světle. Výsledky se pak začaly postupně dostavovat. Po návratu do Čech můj zájem o fotku pokračoval hlavně díky serveru fotoaparat.cz, kde tehdy byla výborná parta fotografů, kteří sdíleli stejné nadšení jako já. No tím to tak všechno začalo, a postupně se z toho stala vášeň, která mě stále provází na každém kroku. Díky focení poznávám nová místa, relaxuji a zároveň uspokojuji i svoje kreativní potřeby.

Žiješ s rodinou ve Švýcarsku, nechybí ti po fotografické stránce Čechy? Nebo se Čechám Švýcarsko vyrovná?

Čechy mi ze začátku strašně moc chyběly, hlavně kvůli interakci s lidmi, kteří byli do fotografování zapálení jako já. Ve Švýcarsku jsem kvůli jazykové bariéře nebyl dost dlouho schopen kontakty navázat. To byl i jeden z hlavních důvodu, proč jsme s Markem Potomou založili Lightharmony.com, a tak jsem mohl alespoň virtuálně zůstat v kontaktu s děním doma v Čechách. Postupem času jsem se však začal zabydlovat i tady v Ženevě, a nyní mám i zde okruh lidí, se kterými mohu sdílet svůj zájem o fotku. Koná se zde hodně výstav, jsem členem fotografického klubu, který se věnuje pouze analogové fotografii a potkal jsem i řadu lidí, se kterými si můžu zajít na pivo a popovídat o fotkách.

Chcete zdokonalit své fotografické schopnosti? Rádi objevujete, poznáváte a hlavně fotografujete nová místa? Přihlašte se na některý z fotografických kurzů nebo workshopů, které Vám již několik let nabízí fotograf Michal Vitásek.

Švýcarsko, nebo lépe řečeno ženevský region, mi v současnosti rovněž nabízí značné fotografické vyžití, a to díky blízkosti ženevského jezera a Alp, kam strašně rád chodím jak fotit, tak relaxovat. Hory stejně jako focení jsou pro mě velká vášeň, a tudíž mohu neskromně říct, že se dneska Švýcarsko vyrovná Čechám, ale trvalo to dlouho a nebylo to jednoduché.

V začátcích jsi fotografoval převážně barevně, co tě nakonec vedlo k tomu, že tvá současná tvorba je výhradně černobílá?

Černobílá fotka mě vždycky zajímala, ale musel jsem k ní dospět. Potřeboval jsem se nejprve přesytit barvami a postupně dojít k tomu, že to jsou hlavně tvary, stíny, světlo a různé tonální rozdíly, které můžou společně vytvořit zajímavý obraz i bez pomoci výrazných barev. Dneska vidím svět již jen v odstínech šedi.

Neustále svůj černobílý proces piluješ a zlepšuješ. Je pro tebe ještě prostor se někam posouvat? Dále se zlepšovat?

To doufám, že je kam se posouvat, mám pocit, že jsem stále na začátku a musím se ještě hodně učit. Fotografování je cesta, která se neustále rozvíjí a umožňuje mi poznávat nové věci, místa a fotografické procesy. Doufám, že mi ještě slouho vydrží.

Z poslední doby je znát, že preferuješ analog před digitálem. V čem ti připadá lepší?

“Lepší” není ten správný výraz, řekl bych, že to není “lepší” nebo “horší”, je to prostě něco jiného. Mně osobně ten klasický proces přináší výrazně větší uspokojení. Líbí se mi ta nejistota a čekání na výsledek, které jsou s tím nerozlučně spojené, celý proces od začátku do konce mě moc baví.

Další rozdíl, který je pro mě velmi důležitý, je konečná fotografie na papíře. Inkoustová tiskárna nanáší kapičky inkoustu na povrch papíru, zatímco při klasickém analogovém procesu obraz vzniká pod povrchem papíru, čímž částečně dodává fotce chybějící třetí rozměr. No a v neposlední řadě jsem rád, že můžu tvořit něco rukama, po tom co celý den sedím v kanceláři u počítače.

Vracíš se někdy k digitálnímu pořizování snímků nebo již 100% tvé tvorby končí v temné komoře?

Již posledních několik let sto procent mé tvorby vzniká ve fotokomoře, ale sem tam dokomentuji náš rodinný život digitálem, a to dost často mobilním telefonem :)

Často jezdíš fotografovat s kamarádem a skvělým fotografem Markem Potomou, který ale fotografuje výhradně barevně. Myslíš, že se svou tvorbou doplňujete? Dokážeš si z jeho snímků stejné krajiny (viděné jinak) vzít pro sebe nějakou inspiraci?

Doufám, že se doplňujeme, a že to tak vnímají i lidé, kteří sledují fotky na našem blogu landandcolors.com či přijdou na naši výstavu. Jezdit fotit s Markem je opravdu velká pohoda, zatím jsme za ty roky neměli ani jednu ponorku, což je super. Jezdíme na stejná místa, ale jen výjimečně se nám stalo, že bychom měli stativy rozložené vedle sebe. Většinou to vypadá tak, že se celé hodiny nepotkáme, oba si po okolí nezávisle bloumáme a fotíme si každý to, co nám padne do oka.

Markovy fotky mě rozhodně inspirují, a někdy si říkám “sakra, jak je možné, že jsem to neviděl i já”. A právě to je na tom to pěkné – stejné místo v ten daný okamžik vnímáme každý jinak.

Na tvých fotografiích je nejčastějším motivem severská krajina (Island, Skotsko, Lofoty…), znamená to, že drsný sever je pro tebe přitažlivější než jiný typ krajiny?

Mám raději zimu než léto, tak z toho pramení můj vztah k severským krajinám. Dále se mi na severu líbí jednoduchost tamní krajiny, která je sama o sobě abstraktní a hodně fotogenická. V neposlední řadě, je to taky poslední místo v Evropě, kde ještě můžeme najít “divokou” krajinu nedotčenou lidskou aktivitou. Celkově je mi i blízký životní styl na severu. Možná jsou mé představy naivní, ale myslím si, že bychom se od seveřanů mohli hodně učit, a to hlavně co se týká našeho vztahu k přírodě.

Na Islandu jsi fotografoval polární záře a to černobíle. To je hodně netradiční. Neoslovila tě ta krásná zelená barva?

Vidět a fotografovat polární záře mě samozřejmě fascinovalo. Ta zelená barva, na kterou se ptáš, je neskutečná, ale bohužel se mi ji nikdy nepodařilo doma zpracovat tak, aby to odpovídalo tomu, co jsem viděl. Proto jsem vlastně zkusil nejprve převod digitálního souboru do ČB, a později i fotografovat na film a fotky nazvětšovat v komoře. Pamatuji si, že když jsem udělal první fotku polární záře v komoře, tak se mi hned vybavily ty emoce, které jsem měl při jejím fotografování, což se mi předtím nikdy nestalo při zpracování raw souborů. Když se obraz začal pomalu objevovat ve vývojce, tak to bylo skoro stejné kouzlo, jako když se záře začala objevovat na noční obloze.

Pracuješ aktuálně na nějakém konkrétním souboru, na nějakém uzavřeném tématu, nebo to necháváš na náhodě co přijde?

V současnosti se věnuji novému projektu, kterému pracovně říkám “Malý svět”. Je to vlastně “makrofotka” krajiny. Hledám malé zajímavé objekty a umísťuji je do kontrastu k jejich velkému okolí. Hodně mě to baví, i když to asi musí vypadat divně, když se s foťákem plazím po zemi a prozkoumávám kdejaký miniaturní kámen, místo toho abych si jako většina lidí užíval pohledy na grandiózní vrcholky hor. Zatím jsem projekt nikde veřejně neprezentoval, tak jsem zvědavý, jestli časem obstojí.

A co nějaké plány do budoucna?

Za pár týdnů vyrážíme s Markem kam jinam než na Island, no a pak už bude zima i tady, a to budu trávit hodně času na horách, tak snad se mi podaří i něco nafotit. Příští rok bych měl mít i nějaké výstavy v Praze, tak to budu potřebovat hodně času na přípravu, aby to stálo za to.

Michale děkuji za rozhovor!

• 
•