Josef Sudek, největší z českých fotografů

Josef Sudek, největší z českých fotografů

sudek_1Josef Sudek
(17. března 1896 Kolín – 15. září 1976 Praha)

Náš rozhovor s velikánem české fotografie Josefem Sudkem je fiktivní možností, jak by takový rozhovor mohl vypadat. Autenticita z největší části stojí na rozhovorech, které s fotografem vedl v roce 1976 Jaroslav Anděl a dále je fabulován na základě dostupných dokumentů a knih.

Jak jste se dostal k fotografování?

Začalo to už v učení. Tenkrát jsem se rozhodl šalamounsky, jako kluk, že jo. Jelikož jsem rád četl mayovky a detektivky, řekl jsem si, já budu knihařem, já si budu moct číst. Tak jsem se učil na knihaře, ale jednoduchý to se mnou nebylo, to teda ne. Mistr říkal kluku, já měl hodně pitomejch učedníků, ale ty seš z nich nejpitomější. A jinej učedník měl aparát a to jsem si to poprvý vyzkoušel, a už mě to nepustilo.

Pak přišla válka a ta teda stála za velký hovno, ale ironií osudu bylo, že jsem začal tam venku na italský frontě koukat na nějakou krajinu. Sakra, já bych si to tak rád vyfotografoval, to by asi šlo. Ale nevěděl jsem ještě jak.

04

A jaké byly Vaše fotografické začátky?

Nejdříve jsem začal chodit do fotoklubu, kam mě dovedl doktor Nedoma, kterej byl zástupce ředitele, jmenovalo se to Zemský úřad pro válečné poškozence. On se tam v klubu s někým znal. To víte, když jsem byl v tý Invalidovně – půl voják. půl civil, tak abych mohl někde dělat. Já jsem tam malounko portrétoval a co jsem vyfotografoval venku, to jsem si tam mohl vyvolat a zvětšit.

Tenkrát v klubu nastala rozepře. Proč? Mladá generace chtěla tehdy – co? To už nevím, to už jsem zapomněl. Ona to byla asi pitomost. Tenkrát za mnou přišli, abych šel s těma mladšíma. Samozřejmě jsem šel. No a pak vznikla už česká fotografická společnost na Moráni. Byl jsem v ní já Funke a Schneeberger.

Nedoma za mnou pak přišel a řekl, poslyš Sudku, takhle dlouho nebudeš, musíš si hledat něco pro sebe. Tak mi opatřil ateliér na Úvoze, kterej jsem si potom koupil. To jsem si řekl, to bude na chvilku a vidíte, jak ta chvilka utekla.

03

S jakým aparátem jste začínal?

Maličkej 4,5 × 6 cm, potom v civilu 9 × 12 cm, to bylo všechno malý. Pak se mi samozřejmě rozlámala clona, tak já jsem tam dal clonu papírovou, která měla světelnost asi tak osmnáct a s tou jsem fotografoval všecko. Dávat tam jiný clony, to nešlo, to by bylo moc komplikovaný. Na opravu nebyly prachy, abych si to dal někam spravit. Říkal jsem, takhle to stačí.

Dost starejch fotografií zařvalo smutným hlasem, vyhodil jsem to v nadšení, že je to všecko pitomý. Ono to pitomý bylo, ale dokument by to dneska byl snad kvalitní.

01

Kdo Vám byl z Vašich fotografických kamarádů nejblíže?

Jo, tak to byl určitě Funke, to byl dobrý parťák. Znali jsme se od mládí, škoda, že to s ním dopadlo, jak to dopadlo.

Dohazoval jsem mu taky práci, když v Bratislavě zakládali novou grafickou školu a potřebovali tam profesora, tak já povídám, to bych Vás s tím vyhodil, ale Funkeho do toho uvrtáme. Mělo to být na šest let, ale to jsem mu nemohl říct. Tak povídám tři roky. Třeba to bude míň, ale asi tak tři roky, nemohl jsem mu říct šest. Tak já si to rozmyslím, povídá Funke. No a nakonec to vzal.

evoluceRádi byste měli vlastní webové stránky? Fotografujete a potřebujete, aby s vámi váš web řešil někdo, kdo má vztah k fotografii a sám již dlouho fotografuje? Pak se podívejte na www.fotokoutek.cz. Jsem si jistý, že se bez problémů domluvíme. Ono se bez problémů domluvíme, i když nepotřebujete web fotografický, ale i jakýkoliv jiný :-)

 

Jak se Vám stala fotografie prací?

Ze začátku jsem fotografoval vždycky sem tam něco nebo někoho. Ale jak jsme zavadil o Družstevní práci, tak tam už jsem měl takzvaný zaměstnání, skoro každý měsíc nějaký. To už bylo skoro zařízení existence.

Tam jsem se naučil fotografovat knihy, sklo, porcelán, pak jsem fotografoval boty. Člověk se naučil řemeslo. Jako řemeslo to muselo bejt dokonale udělaný. U živnostenské fotografie, když se to nepovedlo, tak to bylo blbý řemeslo a každej to poznal. Výtvarná stránka byla vedlejší, ale když bylo blbý řemeslo, tak to bylo blbý. Dneska to tak není.

Profesionální fotografie byla tenkrát jenom portrétní fotografie, jedině to byl portrét. On ten fotograf byl řemeslně suverén. Zákazníci chodili k němu podle toho, jakej byl. Langhans měl jiný, Balzar měl jiný, tam ti průměrní taky jiný, Každej měl svý zákazníky.

Z řemeslnýho stanoviska to určitě něco dalo, ale nemohl jsem to dělat pořád. To by člověk zblbnul. Jakmile jsem to udělal, okamžitě jsem dělal zase svoje věci.

09

Ve Vašem životě má velký prostor klasické výtvarné umění, pomáhá Vám to ve fotografii?

Ono to spolu souvisí. Za prvé mně došlo, že vědět jenom o fotografii je málo, že tu musí jít o víc. Jelikož jsem byl na literaturu pitomej a na básně taky, tak mě chytly ty obrazy, Určitě to s tím souviselo. Třeba v současným moderním umění jsem tomu moc nerozumněl, ale cejtil jsem to, tušil jsem, co bych asi mohl, co by bylo pro mě a co ne.

A Vaši oblíbení čeští a evropští malíři?

První byl Franta Tichý s Honzou Bendou, pak pozdějc Filla, pak přišel Rada, pak byl malíř Vaníček. Z mladší generace, to už znám jen zběžně. Takže to odešlo, nechtíc. Samozřejmě, že já bych třeba krokem nestačil, ale měl bych to znát, člověk by to měl znát.

Z Evropy to byl Braque, ten víc než Picasso. Pak Salvador Dalí, Rousseau, některej Utrillo, všecky taky ne. Samozřejmě Cézanne, to zátiší s jablkama, to bych chtěl. Můžu si to jenom přát.

Fotografie chodila na švestky k malířům, to jinak nemůže být, tak to na světě bývá. Kam jsem chodil na švestky, když jsem začínal fotografovat? Chodil jsem v Praze do galerie.

Představte si potom, když jsem se seznámil s Fillou! Tak samozřejmě kubismus, to byla zamotaná historie pro mě. Povídám, sakra mejdlo, ono to něco bude. Počkat, na to musím jít od Lesa! Aha, to je jednoduchý, to je rozložení formy. Tím, že jsem se začal koukat na ten kubismus, tak tím jsem se začal zajímat ve fotografii o zátiší jako takový.

Tak u mě začaly fotografický zátiší. Ovšem ona je v nich vždycky pauza. Nevím, čím to je. Když někdy chci dělat, tak to vůbec nevidím, to je zajímavý. Ono to zkrátka jde jenom někdy. A když to někdy jde a člověk toho potom udělá moc, tak to není ono, Včas přestat, to je nejlepší, nejlepší utýct, aby se to nezprotivilo.

07

Jak jste začal fotografovat ve svatém Vítu?

Ale, náhodou. Nová část kostela byla zavřená, tam bohoslužby nebyly. Ale samozřejmě, že se tam dělalo. Vchod byl od Vikárky, teďka se tam nechodí, tam se chodilo do kostela jako do dílny. A já tam jednou dopoledne vešel a koukám, všechno tam je, ohromná atmosféra věcí. Já jsem zatím architekturu v té velikosti neviděl. Byla tam atmosféra věcí a pak takový to jejich neuspořádání, který je na těch fotkách naznačený. A najednou jsem viděl, že tam něco je. Víte, na mě to působilo spíše jako zátiší než jako architektura. Samozřejmě nemohl jsem vidět všecko, tak mi toho hodně uteklo.

06 05

Jak vznikla Praha panoramatická?

Ty jitrnice původně nebyly zámýšlený jako Praha. V protektorátu jsem si myslel, že kdybych takovej panoramatickej aparát měl, že by se s ním daly dělat hezký krajiny. Já jsem ho znal jenom z ceníku od Albrechta. To bylo po první válce, to jsem věděl jen, že to dělá takový dlouhý fotografie. Naštěstí jsem potom o něj po protektorátě zakopl ve Frenštátě u jedněch známejch. Leželo to ve skladišti. Muselo se to nechat spravit, protože to bylo sežraný od molů. A jelikož Kodak už na to formát toho filmu nevyráběl, musel jsem si nechat dělat filmy na míru. Ony byly celkem čtyři velikosti, já jsem měl formát 30 × 10 cm, nejmenší byl 6 × 18 cm a největší byl 20 × 60 cm.

Původně jsem s tím dělal takový krajiny. Praha přišla později. Ono to bylo podmíněný tím, že jsem tam musel po každým snímku nabíjet novej film, to bylo blbý. Rothmayer na to potom vymyslel takovej pytel, do kterýho jsem si celej vlezl a film založil.

12 10

Netáhne Vás to do zahraničí? Přeci tam je toho spoustu zajímavého na fotografování.

Byl jsem jednou na zájezdě v Itálii a něco jsem tam fotografoval, ale jinak jsem byl jen u nás a na Slovensku. Stejně už nestihnu všechno, co bych tady chtěl.

A co Vaši učedníci? Radíte jim?

To já jim nikdy neradím. Nanejvýš říkám, že je to technicky udělaný dobře nebo špatně, to ostatní ne. Řeknu jen, koukejte, tohle podle mýho názoru kompozičně není dobře, ale to neberte vážně, třeba se můžu mýlit. A když je to technicky špatně, tak řeknu hned, že to asi nikam nepůjde. Když mám svýho učmuče, mluvím mu do toho jenom technicky, to ostatní ať si dělá, jak chce. Víc nic nemůžu.

08

A co barevná fotografie, neláká Vás?

Ale jó, láká, to víte, že jo. Ale já už se nekoukám barevně, já se koukám jen v tom poměru světlo–stín. Možná, že kdybych začal fotografovat barevně, tak by se mi to v hlavě všechno převrátilo. Ale zatím fotografovat barevně nebudu. Pravděpodobně se k tomu už vůbec nedostanu, to se může lehce stát.

8 komentářů

  1. Palo Zubek - 15.9.2014

    No, zajímavé! Jen tak dále!

  2. Vašek Sojka - 19.9.2014

    Skvělý! Příjemné počtení o neobyčejném panu fotografovi.
    Smekám a děkuji.

  3. Matúš - 30.9.2014

    Michal, výborná práca, nielen obsahovo (zjavne si ho máš preštudovaného), ale aj formou. Ten spôsob reči je fakt ako od neho. Vďaka Ti!

  4. Karel Prošek - 1.10.2014

    Pěkné, jako bych jej slyšel. Jednou jsem je opravdu živě slyšel a tu dikci v tom rozhovoru cítím :-)

  5. Honza Bačák - 16.10.2016

    Dobrý den,

    chci se zeptat, jestli je ta papírová clona pravdivá informace. Děkuji.